Povstání z popela - Představování

Nezbývalo mu nic jiného, než dostat se odtud vlastní silou. Rozhodl se vyzkoušet svá nová křídla. Ačkoli ho bolel jakýkoli pohyb s nimi, vzlétl několik stop nad planinu. Cítil, jak se mu šlachy na zádech napínají, ale pokoušel se na to nedbat.
Vzlétl až pod mraky, kde se chvíli nerozhodně vznášel. Každý pohyb ho bolel, a zrovna když chtěl dolů, na zem, něco popadlo jeho tělo a Harry znovu letěl vesmírem…

Tentokrát tu nebyla žádná záře, ani onen, pro Harryho přitažlivý, mladík. Spadl rovnou doprostřed kulaté místnosti, a měl co dělat s tím, aby se postavil. Náhle na něj znovu dopadla bolest jdoucí z nových křídel. Zkřivil obličej bolestí, ale to už k němu přispěchal Metatron. Podepřel Harryho a pomalu ho vedl k jeho komnatám.

Položil ho na pelest na břicho a rozstříhal zbytky košile. Harry ležel tiše na posteli a nechal archanděla, ať mu smývá krev ze zad. Spíše tušil, než cítil jeho prsty, které držely mokrou houbičku. Archanděl pracoval opatrně a jemně, kroužil po jeho zádech, jako když malíř kreslí krajinu. Mladík s novými křídly se uvolnil a někde v břiše ucítil zvláštní mravenčení.
A pak se Metatron zvedl.
„Nechám tě odpočívat, Harry,“ řekl tiše. „Prožil sis dlouhý den!“
Archanděl mávl rukou a jedna stěna zazářila. Vzápětí se tam objevilo ohromné okno v gotickém slohu. Krajina za ním byla velmi zvláštní. Nebyly tam mraky, stromy ani nic jiného. Viděl jen… Načechrané mraky, které se jako mlha válely kolem. Viděl také ohromné Slunce, několikrát větší než na zemi, které zářilo červenou barvou a barvilo mráčky do odstínů modré, šedé, růžové a rudé.

Metatron sledoval jeho pohled. Usmál se a naklonil se k Harrymu.
„Jednou vyrazíme ven, uvidíš,“ řekl a věnoval mu polibek na čelo.
Jakmile za ním zaklaply dveře, Harry usnul, jako když ho do vody hodí.

Ráno, bylo-li to ráno, protože zde se dny počítaly jinak, se Harry vzbudil ve stejné poloze, jako usnul. V jeho pokoji se něco změnilo. Vlastně – vše se změnilo. Komnaty získala zelenou barvu, takovou, jako měla jeho křídla. okno tam bylo stále, jen pod ním stál velký psací stůl s něčím, co připomínalo křeslo z načechrané vaty. Z druhé strany měl Harry noční stolek a o trochu dál skříň. Byly tam i dvě pohodlná křesla s menším stolkem.

Nechápavě se rozhlédl kolem. Když usínal, tohle tu nebylo. Vstal a uviděl, jak v jednom z těch křesel sedí Vasiaria. Vlastně ona neseděla, ona spala. Pomalu šel k ní, drže se za bolestivé rameno a jemně s ní zatřásl.
Hned se probrala, aniž by prokazovala známky ospalosti.
„Harry! Tak už jsi vzhůru? To je dobře. Pojď, pro začátek ti pomůžu se obléknout. Včera jsem ti měla vlastně pomoci do postele, ale Metatron mě předběhl, nezbeda!“ naoko se durdila. Harry jen něco zaskučel.
„Jak si teď mám proboha sednout? Vždyť teď sotva chodím!“
Vasiaria se soucitně usmála.
„Až tě přejde bolest, naučíš se svá křídla schovávat a také s nimi žít!“
„To by mě zajímalo, kdy to bude,“ zašklebil se černovlasý mladík.
Vasiaria neodpověděla a přešla ke skříni, odkud vytáhla zvláštní hábit, který se zapínal vzadu. Pomohla mu se obléknout, což trvalo neuvěřitelně dlouho, protože Harry nemohl pořádně zvedat ruce.
Po dlouhých minutách trápení se však v doprovodu Vasiarie plížil do sálu, kde se měl najíst. Pro tu příležitost, tam bylo křeslo bez opěradla. Harry se posadil a porozhlédl se kolem. Přímo naproti němu seděl Gabriel, po jehož levici byl Samael a pravici Michael. Jeho rodina seděla blíž k němu a Sirius se na něj šťastně zubil. Odpověděl mu unaveným pokývnutím. Vasiaria seděla vedle něj a pořád na něj mluvila. Harry měl pocit, že to dělá proto, aby neusnul. Dveře se rozrazili a nakráčeli tam zbývající Archandělé. Mezi nimi i Metatron. Sotva spatřil Harryho, jeho ústa se roztáhla v úsměvu, který vzápětí pominul, neboť si Metatron všiml Vasiarie. Přisedl si z druhé strany Harryho a usilovně dělal, že nevidí jeho společnici.
„Vyspal ses dobře, Harry?“
Ten se na něj pouze nerudně podíval. Metatron ho obdařil zářivým úsměvem a řekl: „Doufám, že se ti líbí vybavení pokoje, sám jsem ti ho tam přepravil!“
„S mou pomocí,“ ozvala se Vasiaria. „Metatron nemá moc dobrý vkus!“
„Vážně? A cos mu vybrala?“
„No přece barvu komnaty a také to křeslo! Je měkké, určitě se v něm bude dobře sedět teď, když má křídla citlivá!“
„Proboha Vasiario!“
„Neber si jméno Boží nadarmo do úst, milý Metatrone!“ pokárala ho.
„Ale, ale, Vasiarie, nezapomínej, že nejsi archanděl, ale jen anděl!“
„A ty zase nezapomínej o pravidle! Nic ti nevyjde!“
„Víš ty co? Nemáš tu co p…“ nadechoval se, když ho hbitě přerušila: „Radši mlč, když nedokážeš mluvit, že Harry? Harry?“ podívala se na něj.
Jenže mladý Potter ji neslyšel. Únava a neustálá bolest na lopatkách ho zmohla tak, že položil hlavu na stůl a během vteřiny usnul… Neslyšel nic z malé slovní přestřelky těch dvou.

„No tak, Harry, vzbuď se! Měl jsi spát v noci, ne teď!“
Z dřímoty ho probral jemný Metatronův hlas. Zmoženě se opřel o stůl a zvedl hlavu. Vasiaria se tvářila nasupeně, Metatron pobaveně.
„Pij, Nektar ti dodá sílu!“
Harry ochutnal nabízený nápoj. Vždyť od svého příchodu sem skoro vůbec nic nejedl!
Nektar byl sladký a chutný. Ihned pocítil teplo, které se rozlilo po jeho těle a na okamžik zapomněl na bolest v zádech.
„Děkuji,“ vydechl úlevně a na chvíli se zadíval do šedých hloubek. Metatron pohled opětoval, načež se Vasiaria postavila a se zdviženou hlavou odešla.
„Co je,“ zeptal se trochu otupěle Harry, aniž by přerušil oční spojení.
„Nic,“ odpověděl Metatron, „jen si potřebovala něco zařídit.“

Ještě chvíli ho Metatron nechal utápět se v jeho očích, než odtrhl pohled a řekl: „Myslím, že bys měl poznat i ostatní archanděly.“
Harry zmateně potřásl hlavou, ale to už jeho přítel povstal.
„Myslím, že bych mohl přivítat nového anděla v našich řadách. Je to hoch, který náš svět již jednou navštívil, ale opět odešel! Nyní se vrátil. Pozvedněme číše a napijme se na Anděla Harryho!“
Napij se na Smrt!
Všichni nadzvedli své poháry Harryho směrem, a pak trochu upili. Čekali co bude dál.
„Harry, dovol mi, abych tě seznámil s Gabrielem, Michaelem a Samaelem. Jsou to důležití vůdcové našeho společenství. Stejně tak i Uriel. Toho jsi viděl, když jsi tu byl naposledy…Což není tak dávno!“
Všichni jmenovaní andělé se postavili a pokynuli mu hlavou. Hyrry úklonu opětoval.
„Teď dovol, abych ti představil dívčí část Archandělů. Nevím, proč si na Cadmii myslí, že všichni archandělé jsou muži… Tak tedy: Ariel, která pracuje ve prospěch Cadmie, Haniel, která se momentálně stará o mír a Jofiel, která je naší velkou umělkyní.“
Dívky, jejichž tváře byly skryty pod kápí pozvedly ruku v náznaku pozdravu a pokračovaly v hovoru mezi sebou.
„Azreala znáš, ten tu momentálně není, Serafiel…“ ukázal na archanděla v načervenalém plášti, „…kterému také říkají Chamuel, pak Jeremiel, Raguel, Rafael a Zadkiel.“
Jmenovaní se též zvedli, aby si je Harry zapamatoval.
„Teď už zbývá jen Raziel. Je málomluvný, takže kdyby ti neodpovídal, neděs se. Tak a teď dovol, abych ti představil svého bratra, své dvojče,“ řekl Metatron a pokynul archandělovi v šedém plášti s kápí.

Jmenovaný se postavil a kapuce mu spadla z hlavy. Harry vykulil oči. Ti dva si byli... vůbec nepodobní. Ne, oba měli stejné rysy v tváři, postoj těla, dokonce i vlasy měli oba bílé. Jen v těch očích se lišili. Metatron měl oči s rozvernými jiskřičkami a byla šedé, zatímco jeho bratr měl oči skoro černé, veselé, ale zároveň přísné. A taky nevyzařoval ono nádherné světlo…
„To je moje dvojče Sandalfon. Stará se o hudbu,“ představil je Metatron a sledoval, jak se Harry tváří. Viděl, jak ho to překvapilo a pro sebe se usmál.
„A pak jsem tu taky já,“ ukázal na svou hruď, „jsem Metatron a… řekl jsem ti, co vlastně představuji… Tvou rodinu ti představovat nemusím… Nyní se v klidu najez!“

Po vydatné snídani, která byla zcela jiná než na zemi, se Harry opatrně vydal zpět do pokoje. Chtělo se mu spát. Metatron si toho všiml.
„Pojď, pomůžu ti,“ řekl a dal si jeho ruku okolo krku. Šel trochu jistějším krokem než včera, ale i tak neriskoval nic, co by znamenalo, že by se mohl složit. Metatron mu pomohl sednout si na lůžko a Harry zkoušel cvičit s křídly.
„Metatrone? Ty máš také křídla?“
Archanděl se na něj zamyšleně zahleděl.
„Ano,“ odpověděl nakonec a soustředil se. Z jeho zad jakoby zrychleně vyrůstala ohromná křídla s modrým peřím. Metatron se ošil
„Co se děje?“ všiml si toho Harry.
„Tohohle se nikdy nezbavím. když mi rostou, strašně mě to lochtá…“
Harry se rozesmál a málem spadl na záda, když si v poslední chvíli vzpomněl, že má křídla, pokusil se udržet rovnováhu a nedbaje na tu bolest zašermoval rukama. A v tu chvíli ho Metatron chytl.
„To bylo o fous,“ řekl Harry a pohlédl na něj. Jeho přítel se tvářil… zvláštně.
„Otoč se,“ zašeptal a mladík poslechl. Jeho křídla zakryla polovinu postele a Metatron se musel posadit Harrymu na nohy.

Ležel na ohromné posteli a snažil se klidně dýchat. Ve skutečnosti jeho srdce bušilo jako o závod. A ve chvíli, kdy se Metatron posadil na jeho stehna, mu začalo bušit i něco jiného…
Náhle se po jeho ramenech rozeběhly dlouhé, štíhlé prsty a uslyšel jeho hlas jak šeptá: „Uvolni se, jinak tu ta bolest bude pořád!“